Mé "kdysi" není ještě pravěk, přesto si uvědomuju, že jsem toho už docela dost zažila a ty dávnější zážitky, které byly zasunuty do hlubokých šuplíků a překryty aktuálnějšími událostmi každodennosti, tam pořád jsou. Už ne tak ostré, už ne tak jednoznačné, ale zamlžené a obroušené zkušeností začínají občas z těch přeplněných šuplíků vypadávat. Černá už není tak černá a co se zdálo nestravitelné, jeví se náhle přijatelné. Většinou zůstanou nostalgické ( stýskací ) a sentimentální ( citem prožité ) vzpomínky v přiděleném šuplíčku, možná je oprášíme při kávě či sklence s někým, kdo byl tenkrát při tom. Někdy se ovšem zhmotní, ať už náhodou nebo cíleně. Jako třeba při návštěvě antikvariátu a prohrabováním se ve starých černých deskách. Odnesete si jich hromadu, protože vám vtíravě připomenou tu dobu, která s patřičným sentimentem vyvolá nostalgii.
Pak si musíte koupit nový gramofon, poněvadž ten starý, už dvacet let zašoupnutý pod gauč, vytlačený cédéčkama, prostě nefunguje.
A potom si do noci pouštíte ty staré desky, od ASPM, Hlase, Kocába, Michnové, Nováka, Pospíšila, Prokopa až po Olympic, Tři sestry, Výběr či Žlutého psa, a s nostalgií zatlačujete tu sentimentální slzu za charakteristického šustění jehly s obracením desky po pěti písničkách, s tím zvláštním zvukem, který je na CD vyčištěný. Protože všechny ty fláky pochopitelně na cd máme, ale opravdu je to jiné. Nebo stejné, jen my jsme prostě sentimentálně nostalgičtí?
