Stará, natoč gramofon!

     Nostalgie a sentiment se pojí s věkem. ( Schválně nepíšu se stářím, poněvadž na to se ještě necítím :-) ). Ale opravdu se často nesetkáte s termíny jako sentimentální mladík nebo nostalgická slečna.  Ne, musíte mít něco za sebou, abyste mohli nostalgií ovinout své sentimentální vzpomínky, čili abyste si tak trochu stýskali za něčím, co jste kdysi s citem prožili, ať už s láskou či nenávistí neboť obě jsou póly citu.

     Mé "kdysi" není ještě pravěk, přesto si uvědomuju, že jsem toho už docela dost zažila a ty dávnější zážitky, které byly zasunuty do hlubokých šuplíků a překryty aktuálnějšími událostmi každodennosti, tam pořád jsou. Už ne tak ostré, už ne tak jednoznačné, ale zamlžené a obroušené zkušeností začínají občas z těch přeplněných šuplíků vypadávat. Černá už není tak černá a co se zdálo nestravitelné, jeví se náhle přijatelné. Většinou zůstanou nostalgické ( stýskací ) a sentimentální ( citem prožité ) vzpomínky v přiděleném šuplíčku, možná je oprášíme při kávě či sklence s někým, kdo byl tenkrát při tom. Někdy se ovšem zhmotní, ať už náhodou nebo cíleně. Jako třeba při návštěvě antikvariátu a prohrabováním se ve starých černých deskách. Odnesete si jich hromadu, protože vám vtíravě připomenou tu dobu, která s patřičným sentimentem vyvolá nostalgii.

Pak si musíte koupit nový gramofon, poněvadž ten starý, už dvacet let zašoupnutý pod gauč, vytlačený cédéčkama, prostě nefunguje.

A potom si do noci pouštíte ty staré desky, od ASPM, Hlase, Kocába, Michnové, Nováka, Pospíšila, Prokopa až po Olympic, Tři sestry, Výběr či Žlutého psa, a s nostalgií zatlačujete tu sentimentální slzu za charakteristického šustění jehly s obracením desky po pěti písničkách, s tím zvláštním zvukem, který je na CD vyčištěný. Protože všechny ty fláky pochopitelně na cd máme, ale opravdu je to jiné. Nebo stejné, jen my jsme prostě sentimentálně nostalgičtí?