Sugo

Italská kuchyně je založená na sugu, dává se na pizzu, těstoviny, pod maso, jako základ všech omáček. Samozřejmě se dá koupit už hotové ve skleničce, různě ochucené, s olivami, bazalkou, pálivé s feferonkami,... Když jsem byla před lety v Calabrii v sezóně zralých rajčat, která, jak už jsem zmiňovala, chutnají tak, že pochopíte, proč se jim říká rajská jablíčka, pomáhala jsem při jejich zpracování na pravé domácí sugo.

V roce 1991 jsem zažívala kulturní šok, přijela jsem z tehdy pořád ještě šedivé Prahy ( fronta na pomeranče a banány jen o vánocích, víte, co myslím ;)) do barevného Říma se supermarkety přeplněnými zbožím, které jsem u nás nikdy předtím neviděla a bydlela jsem v luxusním, prostorném a moderně zařízeném bytě, kde jsem coby aupairka měla pokoj s vlastní koupelnou. A pak jsme jeli na prázdniny dolů na jih k babičce dětí, které jsem hlídala. V malé vesničce pod horami se tísnily staré kamenné domečky v úzkých uličkách ve stráni, za nimi terasovité zahrádky, kde rostly keře obtěžkané zralými pomodori a stromky s citrony, pomeranči a mandarinkami. Kolem vesnice se rozkládaly olivovníkové sady, které zajišťovaly jejich majitelům příjem na celý rok. A teď to sugo: babky měly na ulici před domem rozdělané ohně a nad nimi v trojnožkách zavěšené měděné kotle velikosti prádelního hrnce, kde probublávaly rajčata celý den, rodina se střídala v míchání, u kotlů pořád někdo byl, ať už samotné kuchařky, většinou vdovy celé v černém, nebo jejich dcery a vnučky. Muži nikoliv! Ti seděli celé dny na náměstí ve stínu před kavárničkou, siesta po celý horký den...V uličkách širokých sotva dva metry byl kotel před každým domkem a ženské u míchání na sebe navzájem hlasitě pokřikovaly, nářečí jsem nerozuměla, ale prostě drbaly a sdělovaly si každodenní starosti, i když to na pohled vypadalo, že řvou a rozčileně nadávají, zkrátka Itálie....

Navečer pak ty hektolitry uvařeného suga rozlily do zavařovaček, zavíčkovaly, zavařily ve velkém hrnci tentokrát doma na plotně a uložily do sklepa, odkud pak každý den jednu sklenici spotřebovaly až do příští sklizně, takže těch sklenic musely udělat nejméně 350 a pokud zásobovaly ještě dceru ve městě, tak dvakrát tolik. Uf, nevím jak dlouho jim to mohlo trvat, celý týden našeho pobytu určitě, možná ještě pár dalších, dokud se nezpracovala celá úroda, zato pak to domácí sugo bylo nesrovnatelné s tím od Panzani!

Letos jsem na začátku září narazila na česká voňavá rajčata za přijatelnou cenu a tak jsem neodolala, pár kil nakoupila a pustila se do vlastního suga, vařila jsem jen hodinu a vyrobila čtyři skleničky, které mi vydrží stěží do prvního sněhu, ale je fakt dobré! Příští rok jich udělám určitě víc.

2 kg rajčat

1 cibule

2 mrkve

2 stonky řapíkatého celeru

svazek čerstvé bazalky

olivový olej

10 dg másla

cukr, sůl

4 vyvařené skleničky 250 ml

Na olivovém oleji osmahneme nakrájenou cibuli, celer a mrkev, po chvilce přidáme nakrájená rajčata a bazalku, pár lístků si necháme na konec. Za občasného míchání hodinku povaříme, poté rozmixujeme tyčovým mixérem, osolíme a dosladíme podle chuti, přidáme máslo a ještě 5 minut mírně vaříme. Nalejeme do sklenic, navrch položíme lístky bazalky, zavíčkujeme a ve vodní lázni 20 minut zavaříme.